1. První pravidlo: Opakování vytváří fakt. Pokud děláte něco na stejném místě dostatečně často, místo se naučí vás očekávat.
   
2. Druhé pravidlo: Některé informace se přenášejí blízkostí, ne slovy.
   
3. Třetí pravidlo: Sdílená fikce se stává historií, pokud se opakuje dostatečně přesně.
   
4. Čtvrté pravidlo: Absence má váhu. Vypište, co chybí, a stane se to přítomným.
   
5. Páté pravidlo: Pište v jazyce, který přijde po tom, který znáte.
   
6. Šesté pravidlo: Časový paradox je metoda ukládání, ne chyba.
   
7. Sedmé pravidlo: Budoucí jazyky vrhají stíny dozadu.
   
8. Osmé pravidlo: Matematika ztráty je vždy nepřímá.
   
9. Deváté pravidlo: Chronologie je otázkou vyjednávání, jen musíte být dostatečně trpěliví.
   
10. Desáté pravidlo: Přítomnost přetrvává skrze přesné instrukce.
    

Závěrečné pravidlo: Pište všechno, jako by se to už stalo. Už se to stalo. Děje se to teď.

Záznam 1: Úterý, 5:47 ráno
Našla jsem dnes první značku. Nehledala jsem ji. Hledala jsem mateřídoušku. Standardní botanický průzkum, písčité stanoviště 47B.
Rostlina roste v dokonalém kruhu. Průměr: 3,2 metru. To je špatně. Thymus serpyllum se neuspořádává geometricky. Počítám stonky. 1247. Počítám znovu. 1247. Číslo se nemění.
Uvnitř kruhu je písek jiný. Stlačený. Jako by tam stálo něco těžkého. Opakovaně. Velmi dlouho.

Záznam 2: Úterý, 6:15 ráno
Stále stanoviště 47B. Kleknu si, abych pořídila záběr. Moje koleno vytvoří důlek v písku. Ten důlek tam už je. Mé koleno do něj přesně zapadne.
Tehdy pochopím první pravidlo jazyka proti zapomnění: opakování vytváří skutečnost. Pokud na stejném místě něco děláš dostatečně často, místo se to naučí očekávat.

Záznam 3: Středa, 5:47 ráno
Vrátím se na stanoviště 47B. Proti protokolu.
Mateřídouška uvolňuje těkavé oleje přesně v 5:52. Nemám žádné přístroje, abych to změřila. Vím to, protože to věděla moje babička. Nikdy mi to neřekla. Nemusela. To vědění žije v prostoru mezi vyslovením a poznáním.
Druhé pravidlo: některé informace se přenášejí blízkostí, ne slovy.

Záznam 4: Středa, 6:15 ráno
Přichází muž. Odborný posuzovatel životního prostředí. Jeho koleno najde druhý důlek. Nemluvíme. Oba počítáme stonky. 1247.
Řekne: „Můj dědeček tu v roce 1945 něco zakopal.“ Já řeknu: „Můj to vykopal v roce 1968.“ On: „Co to bylo?“ Já: „Semena.“
Oba lžeme. Oba říkáme pravdu. Naši dědové se nikdy nesetkali. Semena existují i bez toho.
Třetí pravidlo: sdílená fikce se stává historií, pokud je opakována dost přesně.

Záznam 5: Čtvrtek, 5:47 ráno
Katalogizujeme to, co tu není:
1247 stonků tymiánu (nespočitatelné, ale počítáme)
Dva důlky od kolen (neměřitelné, ale přesné)
Vůně něčeho hořícího (1094 n. l.)
Zvuk traktorů (1978)
Textové zprávy, které jsme ještě neposlali (2024)
Čtvrté pravidlo: nepřítomnost má váhu. Vytvoř seznam toho, co chybí, a ono se to zpřítomní.

Záznam 6: Čtvrtek, 6:15 ráno
On přináší sešit své babičky. Já svůj. Stejné písmo. Nemožné. Porovnáváme:
Jeho: „Mateřídouška si pamatuje všechno.“
Můj: „Všechno si pamatuje mateřídoušku.“
Oba datované 1947. Papír neodpovídá roku 1947. Inkoust je špatně. Jazyk je český, ale není. Je to čeština napsaná tak, aby přežila zmizení češtiny.
Páté pravidlo: piš v jazyce, který přijde po tom, který znáš.

Záznam 7: Pátek, 5:47 ráno
Zkoušíme experiment. Píšeme stejnou větu současně, aniž bychom mluvili: „Kruh se uzavírá, když se kruh otevírá.“
Nikdy předtím jsme tu větu nenapsali. Pokaždé jsme tu větu napsali. Obojí je pravda.
Šesté pravidlo: časový paradox je metoda ukládání, ne chyba.

Záznam 8: Pátek, 6:15 ráno
Objev: mateřídouška roste ve větvených vzorech, které odpovídají rozhodovacím stromům. Každé rozdělení je volba, kterou tu někdo učinil. Zůstat nebo odejít. Spálit nebo uchovat. Pamatovat nebo zapomenout.
Mapujeme větve. Tvoří slova v abecedě, která ještě neexistuje. Přesto ji umíme číst.
Sedmé pravidlo: budoucí jazyky vrhají stíny zpět.

Záznam 9: Sobota, 5:47 ráno
On říká: „Nejsme první.“ Já říkám: „Nejsme poslední.“ On: „Kolikrát?“ Já: „Spočítej stonky.“
1247 děleno dvěma = 623,5 páru lidí. Ta polovina znamená, že jsme stále v procesu. Neúplné, dokud jeden z nás nezmizí.
Osmé pravidlo: matematika ztráty je vždy nepřímá.

Záznam 10: Sobota, 6:15 ráno
Dokumentujeme svou metodu:
Vrátit se na stejné místo
Provést stejný úkon
Zapsat, co se změnilo
Zapsat, co se nezměnilo
Všimnout si, jak se rozdíl rozpouští
Zapsat to stejně
Zakopat dokumentaci
Vykopat ji předtím, než ji zakopeme
To je nemožné. To se děje.
Deváté pravidlo: chronologie je vyjednatelná, pokud jsi dost trpělivý.

Záznam 11: Neděle, 5:47 ráno
Poslední pozorování. Mateřídouška tu neroste proto, že půda je správná. Půda se stane správnou, protože mateřídouška tu potřebuje růst. Příčina následuje účinek, když je paměť dost silná.
Píšeme poslední záznam společně: „Instrukce, jak nás najít: jsme tu vždy, za úsvitu, v roce, kdy nás potřebuješ. Nepřinášej nic. Mateřídouška tě pozná, pokud máš být poznán. Spočítej stonky. Pokud jich bude 1249, jsi další pár. Pokud 1247, jdi dál. Ještě nejsme hotovi.“
Desáté pravidlo: přítomnost přetrvává skrze přesný návod.

Záznam 12: Bez datace
Někdo to přečte a bude si myslet, že je to fikce. Někdo to přečte a bude vědět, že je to dokumentace. Obojí je správně. Jazyk proti zapomnění nerozlišuje mezi vzpomínáním a vytvářením. Rozlišuje jen mezi opakováním a zánikem.
Mateřídouška kvete každé jaro na stejném místě. My kveteme každých tisíc let na stejném místě. Rozdíl je v frekvenci, ne v existenci.
Poslední pravidlo: piš všechno, jako by se to už stalo. Už se to stalo. Děje se to teď.

Poznámka na okraji, jiným písmem:
Mateřídouška. Mateřský dech. Rostlina, která roste tam, kde by nic růst nemělo. Dva lidé klečící na souřadnicích, které neexistují na žádné mapě, která má význam. Jejich kolena vytvářejí důlky, které už tam byly.
Takto přežíváme zapomnění: stáváme se opakováním. Dokumentujeme nedokumentovatelné. Vracíme se na stejné místo, dokud se to místo nevrátí k nám.
Jazyk proti zapomnění má jen jedno slovo, zopakované 1247krát: Pokračuj.