2/3 (English below)

Jednu noc jsme se vydali všanc čisté náhodě. Naše cesta začala ve stříbrném karavanu uprostřed pouště. Na jeho zahrádce hořeli plameňáci, uvnitř byla společnost jak z Alenky v říši divů a když jsme si počkali, zatroubili jsme na klakson a vyvolali tak mocný plamen. Stopneme si art káru, řekli jsme si, některé z mutant vehicles totiž měli držáky na kola a člověk se s nimi mohl svézt přes Playu. Ta, která nás nabrala, byla plná veselých lidí ze San Francisca, kterým nedošla dobrá nálada, ani když nám došly pohonné hmoty, a tak jsem se kodrcavě vydali přes Playu zpět do jejich campu dotankovat. Projížděli jsme velmi pomalu něčím, co vypadalo jako zákulisí všech divadel světa, až jsme přijeli před bar. Trochu jako ve snách jsme vystoupili a šli si dát panáka. U baru stála pestrá společnost, ostatně jako u všech barů tohoto města, a zatímco jsme se rozhlíželi – bar měl ve skutečnosti podobu shakespearovského divadla, byl dřevěný a třípatrový – a jeden z kamarádů našel truhlu a v ní kostým lemura, který si hned oblékl a na jednou z těch pater začal tančit. Náhle barman přerušil družnou zábavu a trochu slavnostně nám oznámil, že se mezi námi nachází synovec legendárního zakladatele Burning mana, Bryan Harvey – a já jsem zpozorněla. Večer předtím jsem totiž měla velmi speciální zážitek, který jsem nazvala “přímá linka s Vesmírem” (direct line to the Universe). Tahle přímá linka úplně sršela vysokým napětím, energetickou náročností, která ji umožňuje, a tak jsem se musela rychle zeptat na zásadní otázku. Naštěstí jsem byla připravena. Ta otázka, kterou jsem položila, zněla: Co si má člověk počít s tíhou na srdci? Se vší tou lítostí, výčitkami, navracejícími se zlými vzpomínkami, ztrátami; vším tím, co nás stahuje do hlubin zoufalství. A odpověď? Byla to velmi “site specific” odpověď, natolik, že mě to rozesmálo. Byla totiž tak logická! Zněla: Burn. Burn, spal to, hoř, udržuj plamen ve svém srdci živý tak, aby mohla vždycky znovu vzlétnout jak Fénix z popela, četla jsem tu odpověď. Ta přítomnost a ochota dávat mi odpovědi byla něčím velmi… mateřská, nesmírně mocná a přitom tak velmi blízká, a tak jsem se potřebovala někoho povolaného zeptat. Proto jsem se přitočila k Bryanovi a zeptala se ho. Can I have a silly question? Otočil se na mě s celou svou pozorností, jak se sluší: There are no silly questions. Výborně. What is the original magic of this place? Zeptala jsem se. A myslela jsem to vážně: celé tohle místo mělo neuvěřitelnou, pospolitou a kouzelnou atmosféru. Jak je to možné? Při takovém počtu lidí, po těch letech? Jak to, že se to nezvrhlo ve svojí parodii, tak jako většina festivalů (neptejte se mě na Ozoru)? Usmál se. The community, řekl. A pak mi začal vyprávět o svém strýci, o tom, jaký byl už dětství, jak měl prostě rád lidi a chápal, že nejlépe je spojí společným jídlem a ohněm. Ale, musí to přece být i tím místem? Je tak zvláštní, až nepozemské, a tak nehostinné, že komunitu prostě nutně utuží: pokud by nefungovala, zanikla by. Souhlasil se mnou, zeptal se mě, kdo jsem a jestli jsem přijela jen na Burning mana (ano, přiletěla jsem – třemi navazujícími lety – jen a pouze na Burning mana) a já jsem mu pak vypověděla příběh předchozího večer. Už máš Playa name? Zeptal se. (Většina lidí dostane v nějakou chvíli svoje Playa name, něco jako indiánské jméno.) A když zjistil, že ne, řekl, že teď už ho mám – a zní Burn. A pak dodal, ať jsem vždycky taková, jaká jsem – a sňal si z krku přívěsek s postavou Burning mana a pověsil ho na hrdlo mně. Jistě, stále ho nosím, je to insignie a jeden z nejkrásnějších darů, které jsem kdy v životě dostala. 

Až postupně mi docházelo, co to vlastně bylo. Že Burning Man opravdu není jen párty. Je to protokol. Je to komunita. Je to zároveň i mezinárodní síť – jedním z jejíž dalších uzlů je i Borderland – a každý z těch uzlů je propojen s jinou krajinou, jinou zemí. Borderland má svá temná jezera, své kontasty: i když slunce nejvíc pálí, cítíte studený vítr a když je pod mrakem, cítíte vedro, které se navrátí s prvními paprsky, které mraky proniknou. Jeho lesy jsou prosáklé vodou, přirozeně spadají k vodě a prorůstají s jezery. Pořád si myslím, že klíčem je komunita, ale že je vždycky svázána se zemí. 

Ale je tu ještě víc. To, co nás spojuje a co nás přivedlo dohromady. Komunita je klíč a není samoúčelná. Komunita a tato její specifická forma má svůj účel, v prostoru a čase, z něhož a do něhož vzrůstá a vrůstá. Je to vepsáno v jejím protokolu, v deseti  principech, ale i v intuici, která nás všechny vede k tomu, abychom se stali, kým jsme (třeba Bohemian Queen), a to tím, že se setkáváme s ostatními, kteří jsou ochotní a schopní nás přijmout: jedině tak můžeme všichni růst, na místě, které je domovem, i když je tolik vzdáleno místům, kde žijeme.

One night we gave in to pure chance. Our journey began in a silver caravan in the middle of the desert. Flamingos were burning in its garden, inside was an Alice in Wonderland-esque party, and as we waited, we honked the horn, causing a mighty blaze. Let’s hitch a ride in one of the mutant vehicles, we thought, because some of them had bike racks and one could ride them across the playa. The one that picked us up was full of cheerful people from San Francisco who didn’t run out of good cheer even when we ran out of fuel, so we made our way across the Playa back to their camp to refuel. We drove very slowly through what looked like the backstage of all the theaters in the world until we arrived in front of the bar. A bit of a dream, we got out and went for a drink. There was a motley company at the bar, as there is at all the bars in this town, and while we were looking around – the bar was actually like a Shakespearean theatre, being wooden and three storeys high – one of my friends found a chest and in it a lemur costume, which he immediately put on and started dancing on one of the floors. Suddenly, the bartender interrupted the conviviality and announced, a little solemnly, that among us was the nephew of the legendary founder of Burning Man, Bryan Harvey – and I perked up. The night before I had a very special experience, which I called „direct line to the Universe“. This direct line was absolutely oozing with the high voltage, high energy that makes it possible, and so I had to quickly ask a fundamental question. Fortunately, I was prepared. The question I asked was: What is one to do with the weight on one’s heart? With all the regrets, the remorse, the recurring bad memories, the losses; all the things that drag us down into the depths of despair. And the answer? It was a very „site specific“ answer, so much so that it made me laugh. It was so logical! The answer was: Burn. Burn it, keep the flame alive in your heart so that it can always rise again like a phoenix from the ashes, I read it. The presence and willingness to give me answers was something very… maternal, immensely powerful and yet so very close. So, I sidled up to Bryan and asked him. Can I have a silly question? He turned to me with all his attention: There are no silly questions. Oh, good. What is the original magic of this place? I asked. And I meant it: the whole place had an incredible, convivial and magical atmosphere. How is that possible? With this many people, after all these years? How did it not devolve into a parody of itself, like most festivals (don’t ask me about Ozora)? He smiled. The community, he said. And then he began to tell me about his uncle, about how he’d been since he was a kid, how he just loved people and understood that the best way to bring them together was with food and fire. But, surely, it must be the place too? It’s so strange, so unearthly, and so inhospitable, that it just inevitably strengthens the community: if it didn’t work, it would cease to exist. He agreed with me, asked me who I was and if I had come only to Burning Man (yes, I had come – on three successive flights – only to attend the Burning Man), and then I told him the story of the previous evening. Have you got a playa name yet? He asked. (Most people get their playa name at some point, sort of like an Indian name.) When he found out I didn’t, he said I did now – and it was Burn. And then he added that I should always be the way I am – and he took the necklace with the symbol of Burning Man combined with Vitruvian Man off his neck and hung it around mine. Of course, I still wear it, it’s an insignia and one of the most beautiful gifts I’ve ever received in my life. 

Only gradually I started to understand what happened. That Burning Man really isn’t just a party. It’s a protocol. It’s a community. It’s also an international network – one of whose other nodes is Borderland – and each of those nodes is connected to a different country, a different land. Borderland has its dark lakes, its sharp contrasts: even when the sun is at its hottest, you feel the cold wind, and when it’s under a cloud, you feel the heat that returns with the first rays that penetrate the clouds. Its forests are soaked with water, falling naturally to the water and interspersed with lakes. I still think community is the key, but that it is always tied to the land. 

But there’s more. The things that unite us and bring us together. Community is the key, and it’s not an end in itself. Community and this particular form of it has a purpose, in the space and time from which and into which it grows. It is inscribed in its protocol, in its ten principles, but also in the intuition that leads us all to become who we are (like Bohemian Queen) by meeting others who are willing and able to welcome us as we are: only in this way can we all grow, in a place that is home, even if it is so far from places we live.