1/3 (English below)

(Burning Man 22&Borderland 24: Welcome home)

Okolo se rozkládalo město. To město tam ještě před pár dny nebylo a na rozlehlé louce mezi lesy byste ho nehledali. A pak jeden den začali přijíždět lidé. Ukázalo se, že město má ulice a náměstí, čtvrtě a centrum na kopci nad jezerem. Dřevěné molo jezera, do té doby tak klidné a tiché, se zaplnilo krásnými nahými lidskými těly, která skákala a zase se nořila z temné a studené vody. Všichni obyvatelé severního, vodou nasáklého lesa zbystřili. Letní slavnost začíná. Lidé přivezli hudbu, světla, doupátka vyložená koberci a polštářky, dobroty, překvapení a smích. Vítej doma, ozývalo se a čtyři tisíce lidí – ideální počet, potvrdil by vám Epikuros – utvořilo dočasnou šťastnou rodinu. V jednotlivých domech, respektive stanech, i když vzniklo i několik skutečných dřevěných domků, a také tu byl obytný autobus a pojízdný ježek s DJským pultem na hřbetě, se začaly dít věci. Workshopy tance, masáží, dýchání, sexuální osvěty a psychologických strategií: chaos meditation, hudba a vafle, klavírní koncert, kavárny, ranní nahý běh, operní pěvec v pojízdném stánku, jóga ve všech podobách, mindfulness, posvátný oheň, filmy, koncerty, dýchající dům, mathematics of kindness, taneční improvizace, žonglování – a bary, rave parties, BDSM nights. Magie. Magie všeho druhu. A dětská hra. Božská komedie. Karneval. 

Nechala jsem se houpat na vlnách hudby zavěšená v hamace, a pak, abych se nerozplynula příliš, jsem si nechal nalít na baru a tančila na divoké párty, všude kolem lidé, napůl nazí, a/nebo v nejroztodivnějších kostýmech a maskách. Víte jak, někdy člověk potřebuje masku, aby ukázal, kdo skutečně je. Vyšla jsem jako znovuzrozená ze seance s pelyňkovým čajem a cirkulárním dýcháním. Dozvěděla se pár zásadních informací na workshopu o squirting orgasmu. Viděla burlesku i stand up představení. A v páteční noc jsem vstoupila do Kostela. The Church zabírá celý dům, jeden z mála, který na pozemku stojí. Je to starý rozvrzaný dřevěný dům zapuštěný základy do místních temných vod. Hrála tu hudba a byl to zvláštní, podmanivý zvuk – vtahovala člověka dovnitř, stejně jako vizuální, přísně symetrická podoba místa. To, co ještě upoutalo mojí pozornost, byl způsob, jakým působili lidé, kteří tu byli přítomni (bylo tu prakticky prázdno, cž bylo, jak jsem později zjistila, vzácné) – bylo to jako, nemohla jsem si pomoct, sledovat loutkové divadlo, jako by všichni byli součástí důmyslného mechanismu. Možná to bylo osvětlením, ale zdálo se, že mají lehce trhavé pohyby. Vstoupila jsem dovnitř a našla sweet spot – přátelé hudebníci mi jednou vysvětlili, že každý koncertní prostor má sweet spot; místo, kde je zvuk nejlepší. Musím říct, že většinou není ten nejlepší zvuk o moc lepší než zvuk kdekoliv jinde v prostoru, ale tady – tady to bylo, jako by byl člověk na tom místě přikován, zachycen neviditelnými vlákny, napnut mezi temné basové základy a ornamenty výšek. Docela dlouho jsem jen tak stála a pak začalo moje tělo tančit. Den předtím jsem měla sen, v němž jsem tančila – byl tam velký prostor a příjemné bylo, že vlastně tančil se mnou, pohyboval se, jako by byl živý. A ten dům jako by dělal to samé. Můj pohyb byl tak neuvěřitelně, slastně, dokonale pomalý, že jsem ani nevěděla, že je něco takového možné. Tančila jsem, a bylo to jako zpomalené gesto mistra kaligrafie,tančila jsem, jako by se nikdo nedíval. A on se téměř nikdo nedíval – až na jednoho mladíka, s nímž jsem se měla ještě seznámit, a to velmi spektakulárním způsobem: vyšli jsme totiž z Kostela ruku v ruce, jakoby spojeni kouzlem. 

Jak vůbec něco takového vzniká, jak se organizuje? Borderland je jeden z evropských “Burns”, odnož a potomek původního Burning Mana, který v roce 1986 založil Larry Harvey a který se v letech 1986-1990 odehrával poblíž San Francisca a od roku 1991 vyroste jednou za rok v Black Rock City v Nevadě, na místě obrovského vyschlého pravěkého jezera – very dusty – tvořícího jak prostor dočasného města, tak rozlehlou Playu – legendární prostor zázraků. Když jsem na ni poprvé vyjela, na erárním zeleném kole, za západu slunce, pochopila jsem, že tohle místo skutečně má kouzlo. Křižovat Playu v noci, kdy kolem vás proplouvají skupinky cyklistů osvětlených veselými blikajícími světýlky jako hejna ryb v oceánu, potkávat mutant vehicles různých velikostí a druhů (ach, Mayan warrior: mighty!), nacházet sochy hluboko v poušti, na obzoru stálé zářící a pulzující město jak z Miyazakiho Cesty do fantazie. A osu toho všeho tvoří Man, který shoří o sobotní noci a Chrám. Když hoří Man, řekl mi někdo v jednom baru v jedné čtvrti, je to oslava, ale když hoří chrám, lidé vyjí.

Around was the city. It wasn’t there a few days ago, and you wouldn’t have looked for it in the vast meadow between the forests. And then one day, people started coming. It turned out that the town had streets and squares, quartiers and a center on a hill above the lake. The wooden pier of the lake, so peaceful and quiet until then, became filled with beautiful naked human bodies jumping in and out of the dark, cold water. All the inhabitants of the northern, water-soaked forest became alert. The summer feast is about to begin. People brought music, lights, dens lined with rugs and cushions, treats, surprises and laughter. Welcome home, they echoed, and four thousand people – the ideal number, Epikuros would confirm to you – formed a temporary happy family. In the individual houses, or rather tents, although a few actual wooden houses were also created, and there was also a mobile hedgehog with a DJ desk on its back, things started to happen. Workshops on dance, massage, breathing, sexual awareness and psychological strategies: chaos meditation, music and waffles, piano concerts, cafes, morning naked runs, an opera singer in a mobile booth, yoga in all its forms, mindfulness, fire, movies, concerts, mathematics of kindness, dance improvisation, juggling – and bars, rave parties, BDSM nights. Magic. Magic of all kinds. And children’s play. Divine comedy. Carnival. 

I let myself sway to the waves of the music, suspended in a hammock, and then, not to get too distracted, I let myself pour at the bar and dance at a wild party, with people everywhere, half naked and/or in the most outrageous costumes and masks. You know, sometimes you need a mask to show who you really are. I came out of the wormwood tea and circular breathing session feeling reborn. Learned some crucial information at a workshop on squirting orgasm. Saw a burlesque show and a stand up show. And on Friday night, I walked into the Church. The Church occupies an entire house, one of the few that stands on the property. It’s a rickety old wooden house, its foundation sunken into the local murky waters. There was music playing and it was a strange, haunting sound – it drew you in, as did the visual, strictly symmetrical form of the place. What else caught my attention was the way the people who were present interacted (it was practically empty, which I later found out was rare) – it was like, I couldn’t help it, watching a puppet show, as if they were all part of an ingenious mechanism. Maybe it was the lighting, but they seemed to have slightly jerky movements. I went inside and found the sweet spot – musician friends once explained to me that every concert space has a sweet spot; the place where the sound is best. I have to say that usually the best sound isn’t much better than the sound anywhere else in the space, but here – here it was as if one was riveted to the spot, caught by invisible threads, stretched between the dark bass foundations and the ornaments of the treble. For quite a long time I just stood there, and then my body began to dance. The day before, I had a dream in which I was dancing – there was a big space, and the nice thing was that it was actually dancing with me, moving as if it were alive. And the house seemed to be doing the same thing. My movement was so incredibly, deliciously, perfectly slow that I didn’t even know such a thing was possible. I was dancing, and it was like the slow motion gesture of a master of calligraphy, dancing as if no one was watching. And no one was – except for one young man whom I had yet to meet, and in a very spectacular way: we walked out of the church hand in hand – literally, our hands seemed to join and could not be separated. After all, how else to walk out of the church. 

How does something like this come about, how is it organized? Borderland is one of the European „Burns“, an offshoot and descendant of the original Burning Man, founded by Larry Harvey in 1986 and set near San Francisco from 1986-1990, and since 1991 it has grown once a year in Black Rock City, Nevada, on the site of a huge dried up prehistoric lake – very dusty – forming both a temporary city space and a vast playa – a legendary space of wonder. The first time I rode onto it, on an errant green bike, at sunset, I understood that this place really is magic. Crossing the Playa at night, when groups of cyclists float past you, illuminated by cheerful twinkling lights like swarms of fish in the ocean, encountering mutant vehicles of various sizes and species (Mayan warrior: mighty!), finding statues deep in the desert, glowing and vibrant city on the horizon like something out of Miyazaki’s Spirited Away. And the axis of it all is the Man burning on Saturday Night and the Temple. When the Man burns, someone told me in a bar in the neighborhood, it’s a celebration, but when the Temple burns, people howl.